Ilusion of independency.. alias freaking out! // Iluze nezávislosti.. aneb vyšilování!

EN

Many times I´ve been told how independent woman I am. How I was surprisingly independent already as a child. I grew up with it. I grew proud about it. I identify myself with that.
I have ever seen it as the very practical and possitive side of myself. There is not so many I would be honestly aware of so you can imagine what does it for oneself mean, what does it mean for me. And yet currently I realized there are many situation when this my "independency" (that sounds better that judgement, pride and blindness doesn´t it? :-o ;) ) stays in the way and I become an arrogant stupid.. well let stay with - person. :-D  Trust me in the very moment it is not so funny how it sounds now. My beloved friend Micha gave me many lessons on that. I felt like swallowing the pride. I didn´t see it so clearly. I knew my ego doesn´t like it at all so I knew it was the right way but I didn´t really understand. Well I do not know if I understand it now nevertheless it seems to be much more clearer.
Since I´ve moved to Buenos Aires, to Sebastian, I lived through a looot of those moments - issues with my independecy. Imagine someone tries to help you and make things easier for you and all you can see is just an insult!!! Yes it sounds crazy yet I´m reacting like that. I have the tendency and long term habit to react to anything what could be questioning my independency with a fury.
To look at it from another side - as The lucky girl - I have an amazing patient parner who shows me such a feedback which it is not possible to run away from. He stays so cool and loving.. I ever wonder how he does it.
Here is the story :-) . Last night I need to get home from the other part of the city. As it is not a good idea to walk alone in night BA my friend - at the moment 3 men - were worring how I would get home. I was sure just to take the bus and the few streets remaining I can walk. After some considering, one of them walked me to the bus (thank you, Fabio) and in they called to Sebastian (2 am in the night!) to tell him to pick me up on the bus stop so I do not walk alone. What an act of gentlemanliness! And you know what? I felt insulted that somebody is questioning my ability to get home in a city. Uff.. what to add? ;) I managed to thank my friends and get to to bus but once Sebastian picked me up (yes my hero was really waiting for me there in 2:30 am) I got furious. Ehm. So my beloved man listened and stayed patient. He tried to calm me down and as it didn´t work (I had some beer before so I was the cleverest one you know? ;) ) he just let me talk. I fell asleep. No harsh words. No hassle. He is a genius. At least when it comes to me.
So how to finish? Obviously I´m just on the beginning. I´m very happy that I can finally see this my tendency more clearly. And for the great conditions I´m in. What to do about it? Be aware. Do not see oneself so seriously. See WHAT is happening in the situation not how it feels like on the emotional level. Stop for a little while before acting... (uff, how many time have I heard all those great advices??!)
Do you have similar experience? Do you have more or other advices? Share with me, I would love to here it..

CZ

Mnohokrát mi bylo řečeno, jak nezávislá žena jsem. Jak jsem byla již jako dítě překvapivě nezávislá. Vyrostla jsem s tím. Stala jsem se na to pyšná. Identifikuji se s tím.
Vždy jsem to viděla jako svoji velice praktickou a pozitivní stránku. Není jich zase tolik, o kolika bych upřímně věděla, takže si umíte představit, co tohle pro člověka znamená, co to pro mě znamená. A přesto jsem si v poslední době uvědomila, že existuje mnoho situací, kdy tato má "nezávislost" (to zní lépe než souzení, pýcha a slepota, ne? :-o ;) ) stojí v cestě a já jsem arogantní hloupá.. dobře, řekněme  - osoba :-D Věřte mi, v ten daný moment to není tak zábavné, jak to teď zní. Můj drahý kamarád Micha mi v tomhle dal spoustu lekcí. Cítila jsem, jak polykám pýchu. Neviděla jsem to moc jasně. Věděla jsem, že mému egu se to nelíbí, takže jsem věděla, že je to správně, ale ve skutečnosti jsem nerozuměla. No dobře, nevím, jestli tomu rozumím teď, každopádně se to jeví mnohem jasněji.
Co jsem se přestěhovala do Buenos Aires, k Sebastianovi, prožila jsem si již spoooustu těchto chvil - obtíže se svou nezávislostí. Představte si, že se Vám někdo snaží pomoci a věci Vám ulehčit a všechno, co jste Vy schopni vidět je jen urážka!!! Ano, zní to šíleně, ale já takhle reaguji. Mám tu tendenci a dlouhodobý zvyk zuřivě reagovat na cokoli,co by zpochybňovalo moji nezávislost.
Když se na to podívám z jiné strany - jako To dítě štěstěny - mám neuvěřitelného trpělivého partnera, který mi ukazuje takovou zpětnou vazbu, od které není možné utéci pryč. Zůstává tak milující a v klidu.. pořád mi překvapuje, jak to dělá.
Tady je ta historka :-) . Minulou noc jsem se potřebovala dostat z druhé strany města. Jelikož to není zrovna nejlepší nápad chodit sama v nočním BA, moji přítelé - v tu chvíli 3 chlapi - si dělali starosti, jak se dostanu domů. Já si byla jistá, že prostě pojedu autobusem a těch pár ulic, které zbývají, už sama dojdu. Po chvíli uvažování mi jeden z nich doprovodil na autobus (děkuji, Fabio) a zavolali Sebastianovi (ve 2 hodiny ráno!), říci mu, aby mi vyzvedl na zastávce, abych nešla sama. Jaké gentlemanství! A víte co? Já se cítila uražena, že někdo zpochybňuje mou schopnost dostat se domů sama ve městě. Uff.. co dodat? ;) Podařilo se mi poděkovat přátelům a nastoupit do autobusu, ale když mi Sebastian vyzvedl (ano, můj hrdina tam na mě opravdu čekal ve 2:30 ráno), dostavil se záchvat naštvanosti. Ehm. Tak můj milovaný muž naslouchal a zůstával trpělivý. Zkoušel mi uklidnit a když to nepomáhalo (měla jsem před tím pár piv, takže jsem byla nejchytřejší, chápete? ;) ), tak mi prostě nechal mluvit. Usnula jsem. Žádná hrubá slova. Žádné hádky. Je geniální. Přinejmenším když jde o mě.
No a jak to zakončit? Očividně jsem teprve na začátku. Jsem opravdu ráda, že mohu tyto své tendence vidět mnohem jasněji. A za ty úžasné podmínky, které mám. Jak s tím naložit? Být si vědoma/vzhůru/vnímající. Nebrat sama sebe tak vážně. Vidět CO se v dané situaci děje, ne jak to momentálně cítím z pohledu emocí. Zastavit se na chvilku před reakcí.. (uff, kolikrát jsem již slyšela tyto úžasné rady??!)
Máte podobnou zkušenost? Máte další nebo jiné rady? Podělte se, moc ráda bych je slyšela..